Untitled-2

Římskokatolická farnost - děkanství Lanškroun

205.jpg
131.jpg
231.jpg

Přihlášení

katyd

katolik

ebreviar

biblenet

radiovaticana

vira

ikonka proglas

ikonka tvnoe

Pro zasmání

Doktor, architekt a programátor diskutují o tom, které povolání je starší. Už došli na samý počátek, k Rajské zahradě. Doktor povídá:
„Lékařská profese je evidentně nejstarší, protože Eva byla stvořena z Adamova žebra, a to byl ohromný chirurgický výkon.“
Architekt zjevně nesouhlasí:
„Vezměte si zahradu samotnou. Předtím byl jen chaos a prázdnota, než Bůh stvořil onu zahradu a celý svět. Takže Bůh musel být architekt.“
Programátor, který dosud jen poslouchal, se ozývá:
„To je hezký, ale odkud myslíte, že se vzal ten chaos?!“

P. JOSEF KACÁLEK

ROK 2012       

kacaleknedožité 90. té narozeniny

zemřel před 15 lety

vysvěcen na kněze před 65 lety

vstoupil do semináře před 70 lety ...

P. Josef Kacálek se narodil 29. ledna 1922 ve Výprachticích, tehdejší okres Lanškroun, ve velmi chudé rodině. Byl jediným dítětem. Otec se vrátil z 1.světové války s narušeným zdravím. Často pro nemoc nemohl pracovat ve své malé nožířské dílně, kterou pak pro minimální výdělek udržovala v chodu matka. Vícekrát se pak v Josefově dětství též stěhovali, dvakrát i pro požár domu, kde bydleli. Střídavě tedy našli příbytek ve Výprachticích u matčiny matky, v Hnátnici, Jablonném nad Orlicí a v Ústí nad Orlicí, kde Josef začal chodit do obecné školy. 5. třídu však musel vychodit ve Výprachticích u babičky, protože otcův zdravotní stav se zhoršil natolik, že byl dlouhodobě hospitalizován a matka musela vydělávat. Do gymnázia v České Třebové opět dojížděl z Ústí nad Orlicí. Studovat mohl jen díky finanční pomoci četných matčiných sourozenců a různým přivyděláváním (např. jako šatnář v kavárně aj.). Maturoval v roce 1941, pak krátce pracoval v kartáčovně v Jablonném nad Orlicí, kde bydlel u příbuzných. Dělnický původ a rodinná chudoba ho vedla k tomu, aby přemýšlel o řešení sociálních otázek dělnické třídy. Při hledání pravdy došel ke křesťanství.Do semináře v Hradci Králové vstoupil v roce 1942, vysvěcen na kněze byl 29. 6. 1947. Otec zemřel na TBC v roce 1944. První kaplanské místo vykonával v Nové Pace (1947 – 1949).  Zde pracoval mezi křesťanskou dělnickou mládeží (JOC). V roce 1948 a roce následném se dostal do rozporu se státní mocí, za rozšiřování oběžníků a pastýřských listů kardinála Josefa Berana. Nejprve byl odsouzen 28. 12. 1948 k podmínečnému trestu. 12. 9. 1949 – 12. 9. 1950 působil jako administrátor v Horní a Dolní Branné. 1950 – 1959 se skrýval na samotě Zabylí u Poniklé, kde byl 29. 4. 1959 zatčen. 12. – 13. 8. 1959 byl v Hradci Králové souzen a odsouzen k pěti letům vězení. 11. 5. 1960 byl propuštěn z věznice ve Valdicích na amnestii. Rehabilitován byl 19. 7. 1991 v Hradci Králové. Od propuštění do dubna 1968 vykonával manuální práce v cihelně a na pile. V dubnu 1968 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu duchovního povolání. Krátce působil v Dolním Újezdě u Chocně a od června 1968 byl až do září 1993 administrátor a později děkan v Lanškrouně. Od října 1993 pak sloužil jako duchovní správce v Černožicích nad Labem.

V roce 1996 se vrátil do Lanškrouna, kde v roce 1997 oslavil své životní a kněžské jubileum. Téhož roku dne 27. 9. 1997 umírá.

z http://www.skaut-lanskroun.cz/kacalek

 

Farnost Lanškroun měla mimořádné štěstí na kněze. Kdy jsem zde v roce 1993 nastoupil, byli zde tři mimořádní duchovní: Kacálek, Gabriel a Smišťa. Byly to... tři pevné body, na kterých byl život farnosti postaven. Svatá trojice to sice nebyla, ale silná trojice ano. Každý z nich byl mimořádnou a výraznou osobností. Každý z nich byl jinak duchovně orientován. Byli to netuctové individuality. Byli to lidé formátu přesahující hranice farnosti. Chtělo by se mi napsat, že skončila velká kapitola v životě naší farnosti. Asi ano... Přesto věřím, že ta silná trojice tam na hoře nebude zahálet a bude i nadále držet nad námi svou ochrannou ruku.

( z http://www.farnostla.cz/ Apendix nebo-li Zbygnievovy nesmysly – P. Zbigniew Czendlik)


                        Za dobu svého farářování v Lanškrouně opravil všechny kostely, které měl ve správě. Generálními opravami prošly především střechy, neboť Kacálek byl muž praktický a věděl, že dům je nutné chránit odshora. Farníci odpracovali nespočitatelně hodin při brigádách a vzpomínají i na to, že pan farář byl opravám přítomen a často kontroloval postup prací a radil i tam, kde nebylo potřeba. Jaroslav Resler má jiný pohled: „Spíš myslím, že se intenzivně cítil být součástí toho, co probíhá, a chtěl být přítomný, i když nemohl fyzicky vypomoct, v té době už měl svá léta a byl nemocný.“ O tom, jak dokázal cholericky reagovat a prudce se nepohodnout, kolují zkazky. Na druhou stranu nebral konflikty příliš vážně, zapomněl na neshody velice rychle. Jeho dlouholetá pomocnice na faře, Helena Králíková ho znala zblízka. „Jak uměl pochválit, tak uměl i vynadat. Byl prudký, ale řídil se biblickým heslem Nad vaším hněvem ať slunce nezapadá. Taky jsem si s ním vyměňovala názory, byly to takové přesvědčovací akce, kdo s koho, a chybí mi to. Dodneška.“ Některé lidi možná popuzoval svou „přírodností“ a neformálním projevem, ale službu církvi bral poctivě a věrně sloužil i ve chvílích, kdy by jiný odmítl. Jednou v noci zazvonil telefon, že někdo v Krasíkově potřebuje kněze, že prý umírá a rozhodl se vyzpovídat. Přes pokročilou noční hodinu se pater vydal na cestu, v nejistotě, zda to celé nebyla estébácká provokace. Stejně obětavě jezdil tři roky na Laudon sloužit v brzkých ranních hodinách mši pro řádové sestry, protože otec Smištík zde nemohl kvůli odebrání státního souhlasu vykonávat kněžskou službu. To, že dokázal vyjít i s církevními tajemníky, bylo mnohým trnem v oku a kritizovali otce Kacálka, že není aktivnější v odporu a snaží se mocipány naklonit. I československý disent v těch dobách řešil otázku, kde je hranice mezi odporem a spoluprací s komunisty. Josef Kacálek hledal způsob, jak v uzavřeném ghettu jedné farnosti vybudovat fungující společenství lidí, kteří i přes omezení daná dobou budou žít plnohodnotně. Nepochybně tím naplnil jedno z hlavních hesel jocismu: „Voir, juger, agir.“ Vidět prostředí bez iluzí, takové, jaké je; soudit, uvažovat, jak učinit prostředí, v němž žiji, sebe ovšem také, lepším; jednat - nezůstávat u snů a řečí.

Kateřina Kokešová  (zimní příloha LL, č.24/IX 2009)

Otec Kacálek byl  pro mne druhým tátou. Pro můj duchovní život vykonal velké dílo a jsem mu za to vděčný. Každý z nás  pochází z různých životních poměrů a má  odlišné rodinné  zázemí; o to víc jsem zavázán  otci Josefovi, že mě dokázal přijímat takového jaký  jsem. Byl a je vzorem nejenom pro věřící,  ale i nevěřící lidi. Znají ho a  jeví o něj zájem. Neměl a nemá hranici, koho má mít rád více či méně. Nedělá rozdílu mezi lidmi. Byl knězem pro  každého a pro všechny.

(Výtah z farního časopisu Svítání, z článku Vzpomínání… Jaroslav HRDINA, červen 1997)

 http://farnost.katolik.cz/lanskroun/svitani/svit21.pdf  

Společenství mladých, které se ve farnosti v 70. letech utvořilo, udrželo kontinuitu setkávání mládeže až do let devadesátých. Jakmile jedna generace vrstevníků dorostla do let, kdy založili rodiny, jejich mladší sourozenci a kamarádi už utvářeli „spolčo“ svoje. Kacálek nebyl žádným vůdcem těchto aktivit, nechával prostor a bděl spíše nad tím, aby mladí k sobě konáním akcí nepřipoutali zraky StB. Upřednostňoval, když se podařilo „oficiální“ pokrytí akce, třeba za pomoci místní ČSL. Když se konaly lidovecké plesy, sám se taky někdy objevil. Tak se s ním poprvé potkala MUDr. Vladimíra Reslerová. „Pamatuju si na člověka v ušmudlaném sáčku, s obrovskýma botama, který přisedl, předsunul bradu a zeptal se: ,A co ty děláš?‘ ,Studuju medicínu.‘ Inženýrů tu máme jako hnoje, ale doktora bysme tu potřebovali.‘ Takové setkání se nedá zapomenout.“

Potřeboval-li někdo potvrzení o tom, že absolvoval přípravu na sňatek, přišel za ním na faru. Někdy se jen zeptal, zda se snoubenci už pohádali. Při odpovědi, že přece ne, že se mají rádi, kontroval. „Když jste se nepohádali, tak nevíte, jestli se umíte usmířit. Přijďte, až se pohádáte.“ Se svým budoucím manželem absolvovala svérázné přípravy i Zdena Kunertová: „Jednou jsme myli nádobí, jednou jsme se radili, co budeme vařit, a na posledním setkání jsme vybírali čtení z Bible na svatbu. A on se koukal, jak jsme schopní se domluvit při nádobí a vaření, prostě při obyčejné práci.“

           Velice podporoval setkávání mezi křesťanskou mládeží, poznávají se, aby se mohli zamilovávat, říkával pak svému nástupci Zbigniewovi Czendlikovi. Bylo by mylné představovat si, že lpěl na svazcích lidí jednoho vyznání, spíše se zde ozývala jeho vrozená praktičnost, která dohlédla za dobu zamilovanosti mladého páru. Pokud si dnes nevěřící vezme křesťana, překážek v osobním životě mohou mít dost. Tenkrát se ale k těžkostem přidával fakt oddělení světa většinové společnosti a společenství věřících, kteří byli státem trpěni, ale omezováni v běžném životě. Takový tlak neustálo mnoho manželství, otec Kacálek byl jen tím, kdo varuje a pojmenovává to, co si zamilovaní někdy nepřejí slyšet.
Na skautských táborech v roce 68 se začalo s pořádáním rytmických mší (místo varhan se hraje převážně na kytary, zpívají se moderní křesťanské písně - poznámka KK), po roce 70 byly ale zakázány. Otec Kacálek, sám nevalný zpěvák, chápal potřebu mladých prožívat mešní hudbu a obřady jinak než starší generace, a tak se na sklonku 70. let začaly v sobotu večer pořádat mše u sv. Václava za doprovodu klavíru (zůstal pietně ukryt na kúru) a posléze i basy. 
            Díky této mnohaleté činnosti pro mladé se Kacálkovi podařilo vybudovat farnost, která jako jedna z mála po revoluci netrpěla neduhem mnoha kostelů – absencí střední generace a mladých rodin s dětmi. Lidé se za jeho působení naučili pomáhat faráři i prakticky; opravovali kostely, aranžovali květiny pro mše. Jednou z nich byla Ludmila Šebrlová. „Vybudoval si tým lidí, farníci dělali všechno. Přes všední dni jsme ho zastupovali i v kázání, protože otec už špatně mluvil, přečetl evangelium a jeden z nás přednesl to svoje připravené kázání.“ 

Kateřina Kokešová  (zimní příloha LL, č.24/IX 2009)

V kriminálu si také uvědomil, že prošel i ideály komunismu, hlavně myšlenkou pomoci vykořisťovaným dělníkům a rolníkům. Neuvědomoval si hned, že sociální program je jen lákavý nátěr, na který se měl nachytat důvěřivý lid, ale za tím se skrývá hrubý materialismus a boj o moc úzké skupiny lidí. Hodně o tom přemýšlel a udělal si závěr, že dělnická třída, ať je doba jakákoliv, potřebuje morálku, která by ji  držela. Ale ne komunistickou morálku; to je morálka třídní nenávisti. Nejlepší morálka je morálka křesťanská, lásky k bližnímu, jímž je přítel i nepřítel, a proto nedělá rozdílu mezi lidmi. Pak už byl jen krůček k existenci Boží. Syn Boží, Ježíš Kristus, ho svým řádem lásky uchvátil naplno. Byl šťasten, když i jiní z jeho přátel toto objevili.

Páter Fouk ( z http://farnost.katolik.cz/lanskroun/library/pater_fouk.pdf )

     Co nás čeká

Projekt čtvercování

Každé pondělí dopoledne od 9 hod. bude ve farní klubovně probíhat

PROJEKT ČTVERCOVÁNÍ - neboli uháčkuj nebo upleť čtverce na výrobu dek do Afriky

Srdečně zveme na tato setkání

Bližší informace poskytne p. Šebrlová

Citáty k zamyšlení

Ctnosti, které nás mohou šťastně převést z dočasnosti do věčnosti, jsou pokora a láska.
Sv. Jan Bosco